
Dnes mi spolupráce s dětmi přináší radost.
Vím, že každé dítě má svůj vlastní rytmus, svůj svět, a že je v pořádku, když potřebuje více času. Už necítím tlak, že musím mít všechno pod kontrolou. Naopak, učím se nechat věci plynout, být průvodcem, a ne strážcem pravidel.
Miluju chvíle, kdy s dětmi tvoříme, objevujeme, diskutujeme, smějeme se a vzděláváme se.
Vím, že to, co děláme, má smysl.
Dnes už mě nezaskočí, když dítě odmítne pracovat, rozpláče se nebo se naštve. Dříve bych se snažila situaci hned vyřešit. Teď vím, že stačí být přítomná, nabídnout pochopení a prostor.
Takhle růžové to ale vždycky nebylo. Cesta k tomuto místu byla plná pochybností a objevů.
V roce 2018 jsem začala cítit nechuť nastoupit do školství.
Hlavou mi běžela tehdejší moje docházka na základní škole. Samé domácí úkoly, zákazy, příkazy a nudné poslouchání látky, která nikoho nebavila.
Do toho se přidávalo spousty otázek.
Co když to bez přísných pravidel neudržím? Co když děti přestanou respektovat mě i učení?
Navíc jsem v sobě měla zakořeněné vzorce, se kterými jsem vyrůstala – dítě musí poslouchat, učení je povinnost, učitel určuje, co se bude dít. A tak jsem se točila v kruhu mezi tlakem na výkon a touhou po opravdovém vztahu s dětmi.
Cítila jsem stále se prohlubující frustraci a nechuť jít učit. Zároveň jsem ale nevěděla, co budu dělat. Jít učit byl můj sen již od útlého věku.


Byly dny, kdy jsem cítila, že to nezvládnu.
Seděla jsem doma s hrnkem studené kávy v ruce, pohledem upřeným do prázdna, a přemýšlela jsem, co budu dělat. Všude kolem se na mě navíc valily komentáře typu „A tak když už to studuješ tak přece učit půjdeš ne?“
Jenže mě to v té době nedávalo smysl. Připadalo mi, že se jen neustále budu snažit něco dětem vnutit, zatímco ony o to stát nebudou.
V roce 2020 se mi můj scénář potvrdil. Byla jsem na praxi. Připravila jsem si pečlivě hodinu, ale pak jsem jen bezmocně sledovala, jak se děti nudí, ztrácí zájem nebo se mezi sebou hašteří. A k tomu všemu to nebavilo ani mě.
Měla jsem pocit, že jsem selhala.
Že nikdy nebudu dost dobrá učitelka. Každá situace, kdy dítě neposlouchalo, kdy neplnilo úkol, kdy se vzpíralo pravidlům, se mi zařezávala pod kůži jako důkaz, že dělám něco špatně. Nic moc nefungovalo a mě tato „buzerace“ dětí přestala dávat smysl ještě víc.
Byly dny, kdy jsem přemýšlela nad okamžitým ukončením studia. Studovala jsem kvůli profesi, která mně kdysi dávala smysl, ale najednou mi připadala nesmyslná. Každé ráno jsem se přemlouvala k nějaké akci, ale v hlavě mi běžela jediná otázka: Proč? V mysli jsem si připadala jako robot – odříkala jsem látku, opravovala chyby, kárala nepozornost. Děti sice reagovaly, ale z představy takovéto interakce s dětmi mi bylo až fyzicky zle.
A aby toho nebylo málo, tak jsem koncem roku 2018 začala upadat do úzkostí. Nenápadně se vkrádaly do mého života, až mě úplně pohltily. Nevěděla jsem, odkud se berou. Jestli je to školou, vztahem, nebo mnou samotnou. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním těle.
Byla to těžká fáze, ale zpětně vím, že právě tahle krize mě posunula dál. Musela jsem se podívat na své strachy, pustit kontrolu a začít věřit dětem – i sobě.
V jednu chvíli mi došlo, že už dál takhle nemůžu.
Začala jsem přemýšlet jinak.
Bylo to vyčerpávající – bojovat s dětmi, sama se sebou, se systémem, se vzorci, které mi už dávno nesloužily. Přestala jsem hledat odpovědi venku a začala se dívat dovnitř. Moje práce s dětmi se nemohla změnit, dokud jsem se nezměnila já.
Začala jsem více vnímat sama sebe. Uvědomovala jsem si, co mně dělá dobře a co mě naopak ubližuje. Došlo mi, že nemůžu chtít, aby mě děti respektovaly, když nerespektuji ani sama sebe. Moje vlastní bolest mi ukázala, jak důležité je pracovat s emocemi – u sebe i u dětí.


Začala jsem se vzdělávat.
Ne o metodách výuky, ale o sobě. Přečetla jsem nespočet článků, knih a příspěvků na téma osobního rozvoje. Slyšela jsem spoustu seberozvojových podcastů od nejrůznějších autorů.
Objevila jsem sílu respektujícího přístupu a úcty především vůči sobě. Jakmile jsem se začala přijímat se všemi svými chybami, začalo se měnit i moje postavení vůči přístupu k dětem a ke školství. Přestala jsem se snažit děti neustále řídit a opravovat. Místo toho jsem se je učila vidět – jejich potřeby, frustrace, ale i jejich sílu a jedinečnost.
Začala jsem vidět v dětech něco, co jsem si dřív neuvědomovala – že i ony potřebují cítit bezpečí, aby mohly růst. Bylo to těžké, ale právě tahle životní lekce mi pomohla pochopit, jak chci s dětmi pracovat.
A pak se to změnilo.
Najednou už jsem nemusela být přísná ani přehnaně laskavá. Nemusela jsem tlačit, nutit nebo přesvědčovat. Děti mi začaly důvěřovat, protože já sama jsem se sebou byla v souladu. A já pochopila, že být dobrým učitelem neznamená mít vše pod kontrolou. Znamená to být člověkem, který je dětem opravdovým průvodcem.
Když se dnes podívám zpět, jsem velmi pyšná na to, jak se moje vnímání změnilo a jak vidím proces vzdělávání dětí nyní. Vím, jak těžké je cítit se vyhořele, ztratit smysl, snažit se dělat věci jinak, ale nevědět jak. A právě proto jsem vytvořila svůj projekt Z úcty k dětem, aby tahle cesta nemusela být tak osamělá a vyčerpávající, jako byla pro mě.
Mým záměrem je pomoci těm, kteří se cítí stejně jako já tehdy. Učitelkám, průvodkyním, maminkám – všem, kdo chtějí děti vzdělávat s respektem, ale zároveň se nechtějí ztratit sami v sobě.

Chci vám ukázat, že změna je možná.
Že i vy můžete zažívat ve třídě nebo doma klid, porozumění a opravdovou radost. Pomůžu vám přemostit propast mezi tlakem a harmonií, mezi frustrací a důvěrou, mezi vyčerpáním a radostí z práce.
Tahle cesta není o dokonalosti. Je o sebepoznání, respektu k sobě i k dětem a o odvaze měnit zažité vzorce.
A já vás na ní moc ráda podpořím.
Jíťa