Školní léta jsou nenávratně za mnou. Bohužel. Nebo bohudík? Při vzpomínkách na svoji školní docházku se mi svírá hrdlo. Není mi dobře v představách, že bych měla já sama vést děti podobným způsobem.
Vzpomínka na učitele stojící u tabule, diktující nám úkoly, podmínky a opravující chyby není nikterak růžová.
Naše sešity s diktáty se jen červenaly. Z každého řádku na mě blikaly červeně opravené chyby. Na konci diktátu stálo velkým písmem napsáno: „5 chyb“ hodnoceno za „5“.
Tehdy jsem to brala jako fakt. Brala jsem to jako selhání a naprostou katastrofu a něco, co se mi zkrátka nepovedlo.
A teď?
Teď když se na to dívám zpětně, tak mi to vlastně nepřijde nikterak k zahanbení. Vždyť jsem tam měla jen 5 chyb. 5 chyb v celém textu, ve kterém jsem měla minimálně dalších 50 příležitostí k chybě. Ale já jich udělala jen 5. To je skvělé.
Stejná situace, ale jiný úhel pohledu.
Právě proto jsem postupem času začala přemýšlet o tom, jak by to šlo dělat jinak. Přemýšlela jsem, jak dětem pomoci růst a nestavět jim jen neustálé překážky.
Chtěla jsem nejen učit, ale chtěla jsem být skutečným průvodcem pro děti. Chtěla jsem je podporovat, motivovat a být tam pro ně na jejich vlastní cestě životem. Už jsem si nechtěla jen diktovat podmínky, chtěla jsem zapojit i samotné děti.
Musím tady dodat, že tam, kde jsem dnes jsem se dostala díky vlastním životním propadům, které mě doslova vysávaly. Tehdy to bylo takové peklo, ale dnes jsem za to těžké období vlastně ráda. Nebýt toho, kdo ví, kde bych dneska byla. Více jsem se rozepsala ve svém příběhu.
Na začátku své cesty jsem se setkávala s nejrůznějšími strašáky typu:
- „Děti potřebují ale pevnou ruku.“
- „Dětem se musí říkat, co mají dělat.“
- „Děti úkoly potřebují.“
Musela jsem si ujasnit, co to vlastně znamená pracovat s dětmi s respektem a úctou. Co to znamená pro mě? Kde jsou moje hranice? A v čem je mi teda vlastně dobře?
Co znamená respektující přístup ve vzdělávání?
Respektující přístup ve vzdělávání není o tom, že děti „můžou všechno“. Jde o to, aby se cítily bezpečně, měly možnost objevovat svět svým tempem a zároveň se učily spolupráci a zodpovědnosti. Respektující učitel není tím, kdo rozkazuje, ale tím, kdo nastavuje hranice s laskavostí a porozuměním.
Zároveň je důležité si uvědomit, že každý máme hranice jinde. Jednou věcí je dodržování různých norem a řádů, které jsou dány a pak osobní nastavení.
Byla jsem třeba navštívit hodinu výtvarné výchovy u své kolegyně. Zatímco ona měla pocit, že děti vydávají až moc hluku a mohly by být ještě více potichu, já jsem měla pocit, že by byl slyšet spadnout i špendlík na zem.
Tak přesně o takovýchto osobnostních odlišení tu je řeč.
Po nějakých zkušenostech a praxi jsem dospěla k tomu svému. Dospěla jsem k tomu, co tedy konkrétně pro mě je ten vzájemný respekt. Došla jsem taky k nějakému svému přesvědčení o tom, co mi dává smysl a jak chci své svěřené děti vést a jaký s nimi chci mít vztah.
Jakým způsobem toužím vést děti, aby to korespondovalo s respektujícím přístupem?
Chci děti vnímat jako rovnocenné partnery
Pro mě je názor dětí důležitý a stojí mi za to si ho vyslechnout. Chci dětem dávat příležitost rozhodovat o vzdělávacím procesu a chci je do něj zapojit.
Chci nastavovat jasné a férové hranice
Děti potřebují hranice k tomu, aby se cítily bezpečně. Potřebují je k tomu, aby se zvládly postupně samostatně pohybovat ve světě. I my dospělí máme hranice, jen jsou tak automatické, že si je ani neuvědomujeme (například zákony). Přijde mi ale fér, aby se mohly samy děti na tvorbě hranic podílet.
Chci podporovat samostatnost
Tento bod je pro mě dost propojený s předchozím o hranicích. Protože pakliže jsou jasné hranice, děti by měly vědět, co, kdy a jak se od nich očekává. V tomto systému se jim pak funguje mnohem lépe než u bezhraničního přístupu. Do tohoto bodu bych zařadila podporu dětí v samostatném opravování chyb a podporu samostatné volby činnosti, podle potřeby.
Chci budovat vztah založený na důvěře
Ze své vlastní zkušenosti pokud někomu důvěřuji, lépe se budu i učit. Vycházím z logického úsudku, že když se učím něco nového, je to neodmyslitelně spojeno s chybováním. A chyby k procesu učení patří. Když důvěřuji, tak se nebojím tyto chyby dělat, což je určitě přínosnější než se učit se strachem, že se nějaká ta chyba vyskytne.
Chci děti přijímat takové, jaké jsou
Asi nejtěžší bod mého seznamu. Je to totiž opravdu náročné a sama to ne vždy zvládnu. Ale je pro mě důležitá bezpodmínečná láska. Děti to moc dobře poznají, že nejsou vítané a je to něco, co mě pak hodně bolí. Je pro mě důležité, aby děti ode mě cítily, že jsou vítané, že je podržím a mám je ráda, protože prostě jsou.
Na papíře to vypadá moc krásně. Ale jak na to prakticky? Umím si to totiž živě představit. Jste v klasické základní škole a čtete můj článek a u toho si klepete na čelo: „Ona se asi zbláznila, to mám jako udělat jak?“
Chápu. Obavy jsou vlastně na místě. Jsou věci a situace, se kterými příliš nehnete, ale pak si myslím, že je tu většina věcí, které lze dělat prostě jinak. Obzvláště na 1. stupni, kdy si téměř vše učíte samy a s dětmi jste celý den.
Ale zase bude záležet škola od školy a taky od vedení.
Tady jsou mé 3 tipy, kde začít. Tyto 3 věci můžete opravdu začít dělat hned ať už učíte kdekoli.
3 tipy, jak zavést respektující přístup hned zítra
1.
Začněte a skončete den jinak
Vymyslete si vlastní rituály, kterými děti na začátku dne přivítáte a kterými se rozloučíte.
Moje tipy:
Individuální přivítání a rozloučení: „Jak ses dnes měl/a? Co tě dneska potěšilo?“ ……… časově je to velmi náročné a kapacitně taky.
Komunikační kroužky: Děti se posadí na začátku a na konci dne do kruhu. Opět můžete položit stejné otázky. Kdo chce odpovídá. Nebo otázka „Jakou máš náladu/Jak se máš?“ Děti zvedají ruce vertikálně (ruka dole = nejhorší možná nálada, ruce natažené nahoře = nejlepší možná nálada). ……… není to tak individuální, ale časově přívětivé
2.
Změňte způsob, jakým dáváte zpětnou vazbu
Místo „To máš špatně!“ zkuste „Vidím, že ses hodně snažil/a. Co myslíš, že by se dalo ještě zlepšit?“ Podporuje to dětskou sebereflexi a neodrazuje od dalšího pokusu.
3.
Dejte dětem možnost volby
Místo „Teď si všichni vezmete učebnice a uděláte cvičení 5!“ zkuste: „Máme dvě možnosti – buď budeme pracovat ve dvojicích, nebo každý sám. Co vám dnes vyhovuje víc?“ Děti si vyberou a budou motivovanější.
Každá změna začíná u nás
Pokud vám v tradičním způsobu učení něco nesedí, možná je čas na změnu. Nemusíme se držet zajetých kolejí jen proto, že „to tak bylo vždycky“. Každý krok směrem k respektujícímu učitelství přinese do třídy více radosti, pohody a opravdového učení.
Jsem ráda, že v tom nejsem sama. A co vy? Jaký první krok zkusíte udělat už zítra?
Jsem učitelkou na 1. stupni základní školy. Zabývám se alternativními metodami ve vyučování a respektujícím přístupem k dětem. Pomáhám učitelům a dalším stejně naladěným lidem získat inspiraci a motivaci pro práci s dětmi. Více o mně si můžete přečíst tady.