Už v dobách mých studií jsem cítila, že tradiční práce s dětmi mě absolutně neláká. Chtěla jsem, aby se děti ve třídě cítily bezpečně, aby se učily s radostí a aby byl náš vztah založený na vzájemném respektu, ne na strachu nebo autoritativním přístupu.
Již na praxi jsem viděla, jak některé děti ztrácí chuť učit se, protože se bojí chyb. Jak se přizpůsobují systému, ale přitom v sobě dusí svou přirozenou zvědavost a kreativitu. A já jsem si kladla otázku: Musí to tak být? Nebo to jde jinak?
A tak jsem začala hledat alternativní cesty
Zkoumala jsem různé metody výuky, četla knihy a inspirovala se od zkušenějších průvodců. Čím více jsem se nořila do respektující pedagogiky, tím víc jsem si uvědomovala, že právě tudy vede moje cesta.
Potřeba sdílet a inspirovat
Pamatuji si na mnoho rozhovorů s kolegy, přáteli a známými. Nadšeně jsem vyprávěla o tom, jak lze děti vzdělávat jinak – s respektem, bez zbytečného tlaku, s důvěrou v jejich schopnosti. Čekala jsem zájem, možná zvědavost, ale často přišla spíš vlna nesouhlasu.
„Děti potřebují pevnou ruku, jinak se nic nenaučí.“
„Takhle to prostě ve škole nefunguje.“
„To je hezké, ale v reálném světě to nejde.“
Připadalo mi, že jsem mimo mísu
Alespoň pohledy a hlášky ostatních mi to tak našeptávaly. Padaly věty typu:
„Ještě nemáš děti, nerozumíš tomu.“
„Počkej až budeš mít vlastní děti.“
„Nojo, praxe ti ukáže, děti v dnešní době jsou rozmazlený a nevychovaný.“
Šla jsem proti proudu, a to byl ten problém
Šla jsem dál, protože to tradiční mi prostě smysl nedávalo. A víc než to, bylo mi z toho fyzicky zle. Moc jsem nepochybovala, věděla jsem, že to chci jinak, jen jsem nevěděla jak. Když podpora nepřicházela od okolí, vytvořila jsem si svůj virtuální svět.
Nejprve v roli pozorovatele
Teprve tam jsem začala objevovat drobné signály, že v tom nejsem sama. Že existuje mnoho lidí, kteří to vidí jinak. Jen to zatím nebyla moje bublina.
Tiše jsem četla různé názory, myšlenky ostatních a sledovala, jak někdo další tento životní styl žije. To vše, zatímco já sama jsem si připadala, že je to sci-fi. Nebo alespoň lidé kolem mě to tvrdili.
Postupně jsem pochopila, že možná nemluvím do prázdna. Pochopila jsem, že je možné to i žít a nejenom sledovat zpovzdálí.
Zatoužila jsem si vytvořit kolem sebe vlastní komunitu. Doposud jsem mlčela, abych moc nevyčnívala. Zatoužila jsem být slyšet. Být sama za sebe. Bez ohledu na to, kdo si co myslí jsem toužila volat své názory a inspirovat a motivovat ostatní.
A tak se zrodila myšlenka blogu
Místo, kde chci sdílet své názory, zkušenosti a poznatky, ale hlavně – kde se mohou potkat ti, kteří to cítí podobně jako já.
Protože když se spojíme, přestaneme mít pocit, že jsme osamělí. Dnešní vzdělávání potřebuje motivované učitele a děti potřebují respektující přístup.
Můžeme všichni dělat totéž, ale nikdo to nebude totéž.
Tím chci jenom říct, že ano, máme RVP a z toho vycházející ŠVP, kterým se musíme řídit. Ale na průvodci záleží. Záleží na jeho přístupu k dětem. Nejenom, jak danou látku vysvětlí, ale především na tom, jak s dětmi komunikuje.
Čím víc jsem se do respektujícího přístupu nořila, tím víc jsem si uvědomovala jeho hloubku. Najednou to pro mě nebyla jen krásná myšlenka na papíře, ale skutečně fungující model v každodenní praxi.
Také jsem ale zjistila, že se jedná o mnohokrát složitější přístup, než je ten tradiční, který velká většina z nás sama zažila. Tento způsob práce vyžaduje neustálé sebevzdělávání a sebereflexi.
A tehdy mi došlo, že bych mohla pomoci i širšímu okruhu lidí. Že by mohlo mít smysl své zkušenosti sepsat, sdílet konkrétní tipy, nápady do výuky a ukázat, že změna je možná. Že i v tradiční škole se dá vytvořit prostředí, kde se děti i učitelé cítí dobře.
Co na blogu najdete?
Chci, aby tento blog byl místem, kde se budou potkávat učitelé, rodiče a všichni, kterým záleží na vzdělávání dětí. Místem, kde budu sdílet:
- Inspiraci pro práci s dětmi, která přináší radost oběma stranám
- Nápady na aktivity a pomůcky do hodin
- Motivaci pro práci průvodce (učitele)
Celý blog budu prokládat osobními zkušenostmi a příběhy z praxe. Nebude chybět ani pohled do zákulisí mého života.
Mým cílem není dávat univerzální návody. Každá třída, každé dítě i každý učitel je jiný. Chci ale ukázat možnosti a pomoci vám najít si tu vaši vlastní cestu, po které se vám půjde s lehkostí.
Pamatujte
„Pokud se někdy cítíte v práci osamělí nebo máte pochybnosti, věřte, že v tom nejste sami. Pojďme se vzájemně inspirovat, podporovat a tvořit vzdělávání, které dává smysl.“
„Jsem učitelka, která prošla cestou od vyhoření k objevení radosti ve vzdělávání.“
Propojuji alternativní metody s respektujícím přístupem. Pomáhám učitelům a rodičům nalézt vlastní autentický přístup k dětem skrze sebe sama. Vytvářím praktické nástroje, systémy a pomůcky, které umožňují učitelům fungovat svobodněji i v rámci tradičního školství.
Více o mně si můžete přečíst tady.