Školní docházka dětí. ANEB Do školy povinně alespoň na 5 hodin denně!
Školní docházka je pro většinu lidí samozřejmost. Ale co když existují i jiné cesty? Co když tradiční systém nevyhovuje všem dětem stejně?
Žijeme ve 21. století a dnešní doba nabízí mnohem víc. Objevují se nové přístupy ke vzdělávání a k celkovému přístupu k dětem.
“Školní docházka: proč je vnímaná tak striktně?”
Nehledám správné nebo špatné řešení. Každé dítě a každá rodina potřebuje něco jiného. Ať už se díváme na dítě jako na individualitu, nebo na rodinu jako na celek.
Uveďme 2 příklady – 2 odlišně žijící rodiny.
Rodina Školníkova
= mají děti v institucích (školka nebo škola)
- konečně mají prostor na práci, domácnost a sami na sebe
- nemusí se starat o náplň vzdělávání
- odpočinou si od dětí a mají na ně pak více energie a trpělivosti
Rodina Domškolákova
= děti mají doma na domácím vzdělávání
- mohou cestovat kdykoli a kamkoli a nic jim v tom nebrání
- tráví spoustu času se svými dětmi
- děti se mohou vzdělávat svobodnějším způsobem
Obě rodiny jsou naprosto spokojené se svým životem a se vzděláváním vlastních dětí. Všechno je v pořádku, pakliže se my sami cítíme šťastní a naplnění.
PS: Tady jsem vypsala jen výhody, co v tom dané rodiny mohou vidět. Ale samozřejmě každá mince má dvě strany. Jako má všechno výhody, tak má i všechno nevýhody. Pokud se tedy máme nějak rozhodnou je potřeba zvážit všechna pro a proti konkrétně pro naši rodinu.
Všechno je v pořádku, pakliže se my sami cítíme šťastní a naplnění.
Spíš bych se chtěla zamyslet nad tím, jak jako společnost přemýšlíme. Přemýšlíme totiž ve většině případů jednostranně a vše bereme až příliš striktně. Ale nic není černobílé.
Buď máš děti doma a nebo ve škole
Takto mnoho lidí přemýšlí. Nejde (nebo nechtějí) udělat kompromis. A já se ptám proč?
Děti navštěvující školu
Musí chodit do školy pravidelně a nesmí zameškat víc než povolené procento hodin – bez ohledu na to, jak rychle se učí.
Nezáleží na tom, jestli žáci mají svou práci hotovou – čas ve škole je daný.
A když už práci hotovou mají? Místo volna dostanou většinou další úkoly, aby se „nenudili.“
Děti domškoláci
Jsou neustále doma. Mohou se vzdělávat jakkoli, kdykoli a je jen na nich, jak dlouho jim to zabere. Důležitý je výsledek a ne čas.
Většinou záleží více na kvalitě odvedeného výstupu než na tom, jak dlouho dítě činnost provádělo.
Když mají svoji práci hotovou, mohou si zpravidla dělat „co chtějí.“
To je přesně to černobílé vidění naší společnosti. Buď a nebo.
BUĎ A NEBO
Přála bych si, aby to mohla být kombinace obojího. Ale kombinace, kterou nabízí běžně stát. Kombinace dostupná pro všechny, kteří chtějí. Protože v dnešní době již existují soukromé komunitní skupinky, ale to si bohužel každý dovolit nemůže. A ne každý si taky může dovolit mít plně dítě doma, i když by třeba chtěl.
Proč je pro nás stále více důležitější doba, kterou děti ve škole stráví, než ten samotný výstup?
Přijde mi absurdní to, že když dítě udělá vše, co je zapotřebí, tak mu paní učitelka udělí činnost navíc, aby se nenudilo. Žák nemůže jít domů. Ale bohužel mu často není ani dovoleno vzít si nějakou jeho zájmovou činnost nebo činnost do jiného předmětu, kterou by potřeboval splnit.
U nás máme nějakou povinnou školní docházku. Chápu, že chceme mít gramotné obyvatelstvo a nastavujeme tak pomyslnou povinnost s domněnkou, že je to tak správně a že bez toho by se nikdo nenaučil ani číst ani psát. Ale zaměřovat se na počet hodin namísto dovedností, schopností a vědomostí mi nepřijde jako to nejlepší řešení.
Jen si to představte. Vlastníte formu a zaměstnáváte 2 lidi. 1 pracuje 8 hodin a druhý pouze 5. Ale oba dva udělají stejný kus práce. A já se ptám, proč bych měla platit tomu rychlejšímu méně a tomu pomalejšímu více?
Na jednu stranu totiž děti učíme, aby byly soustředěné a produktivní, ale z mého pohledu se jim to vůbec nevyplatí.
Proč?
Protože se jim neuvolní čas. Neuvolní se jim čas na to, aby odešly dříve domů nebo na to, aby se věnovaly něčemu svému. Něčemu, co je zajímá, co je baví a naplňuje.
Samozřejmě to není pravidlo a fandím učitelům, kteří ten přístup jiný mají. Fandím učitelům, kteří ten čas pro děti v případě jejich produktivity uvolní. Samozřejmě je domů nepustí, to nejde. Ale podpořit děti v jejich vlastních zájmech, když mají práci hotovou mi nepřijde jako nepřekonatelný problém.
Škola by měla dávat možnost pro rodiče i pro děti. Nikoli povinnost.
Chceš jít? Běž! Nechceš jít. Nechoď. Tak jednoduché by to mohlo být. Záleželo by vždy jenom na konkrétní rodině.
Vzniknul by z povinné školní docházky holubník? Nemyslím si.
Byla by to jen opravdu svobodná volba pro každého. Opravdu pro každého bez nutnosti mnohdy velkých výdajů, abych mohla mít tedy pro moje děti přesně to, co nám bude vyhovovat.
A když už má stát potřebu kontrolovat výstupy tak ať. Ale nechme dětem volnost a možnost učit se podle sebe a svých vlastních preferencí.
Při hledání zaměstnání po nás všichni chtějí kreativitu a produktivitu. Ale kde se ji máme naučit? Ve škole? A jak když je dětem ve škole předkládaný často jeden jediný způsob učení, zkoušení nebo řešení?
Jak máme být produktivní, když už v dětském věku se to nevyplatí. Jediné, co tím totiž často získáme je práce navíc, ale benefit pro děti samotné žádný.
Každý má svoji vlastní cestu
Dávejme možnosti a ne povinnosti
Rodiče a děti ať si vyberou, jakou cestou se chtějí vydat, jakým směrem půjdou. V České republice žije 10 milionů obyvatel. Každý je jiný a každý je jedinečný. Nechtějme, aby všichni uměli to stejné, bavilo je to stejné a abychom se vzdělávali stejným způsobem.
Každý má svoji vlastní cestu
A je to tak v pořádku
Ať už cítíš, že s tebou rezonuje domácí vzdělávání, unschooling, jakékoli alternativní vzdělávání nebo vzdělávání klasické, běž do toho. Je to tvůj život a život tvých dětí.
Jo a jedna poznámka pod čarou. Ptej se hlavně dětí. Zajímej se. Neboť žít to budou hlavně ony.
PS: Chápu, že ne vždy je to jednoduché. Ne vždy to lze tak, jak byste si přáli. Ale vždy lze udělat něco pro to, aby to byla pro všechny ta nejvíce přijatelná možnost.
Jaký je váš pohled na školní docházku? Měla by být povinná v takové formě, jak ji známe dnes, nebo bychom měli dát dětem a rodičům více možností? Sdílejte se mnou své myšlenky a pojďme společně přemýšlet nad tím, jak vytvořit vzdělávací systém, který respektuje jedinečnost každého dítěte.
Děkuji, že jste dočetli až sem. Je to takové ožehavé téma a tak trochu kontroverzní.
Přidejte se ke mně!
Budu moc ráda, když se mnou budete tuto cestu sdílet.
Pokud vás téma respektujícího vzdělávání zajímá více, sledujte můj blog, Instagram nebo Facebook.
S láskou Jíťa
Jsem učitelkou na 1. stupni základní školy. Zabývám se alternativními metodami ve vyučování a respektujícím přístupem k dětem. Pomáhám učitelům a dalším stejně naladěným lidem získat inspiraci a motivaci pro práci s dětmi. Více o mně si můžete přečíst tady.